Tak konečně po dlouhých měsících plánování vyrážíme na vodu. Volba padla na Berounku a start je na tábořišti U Mloka.

Já s Lenkou jako jediní nakládáme u Pavla Luňáčka jeho laminátovou Vertexku, pamatující jistě již Jakuba Krčína z Jelčan, jelikož ostatní jsou vlastníky osvědčeného nafukovacího člunu Pálava. Pavel nás při odjezdu uklidňuje slovy "Bude dobrá a drobné závady zalepíme". Tak mu věřím a již se neptám.

Během pár minut již frčíme na Prahu vstříc našemu příštímu dobrodružství. V Praze věřím navigaci a tak po hodině popojíždění po magistrále se ocitáme v centru u Muzea a v zápětí malým nedopatřením pod majestátní sochou sv. Václava. Tak s lodí na střeše jsem ještě na Václaváku nebyl. První odbočkou opouštím slavné náměstí a bezohledně se zařazuji zpět do tříproudeho hada pohybujícího se v metrových přískocích. Během další hodiny jsme konečně již na výpadovce na Plzeň.


/ Poslední květnovou sobotu se jel další ročník 106ky. Moc se mi nechtělo, ale musel jsem kvůli Martinovi, který mi slíbil odvetu za loňskou porážku. Navíc můj stále nezhojený  zlomený kotník mi nedovoluje věnovat se naplno jiným sportovním kratochvílím.

Už večer v Týně nad Vltavou mě zaujaly speciální nové mořské kajaky a jejich namakaní  majitelé. V šest ráno po startu vystřelili,  jak kdyby pádlovali jen k prvnímu jezu, a nezvolnili až do cíle. Martin se se mnou z povinnosti držel k přenášení, pak kopnul do vrtule a odjel. Fanda se zase nechtěl bavit, a tak jsem mu odjel já. Zbylých dvanáct hodin jsem strávil pádlováním o samotě.

Na Zvíkov mě to docela bavilo, ale pak jsem začal vadnout. Krize.


Zatímco oddíloví kolegové vyrazili na ledy, skialpy a běžky, já stále zrakven, jsem byl pozván Pavlem Olejníkem pádlovat na Balt. Moc se mi nechtělo, představa mokrého neoprénu, ledového větru a večerů pod širákem mě ve dvou stupních nad nulou příliš lákavě nezněla.


Pád z hory, díky kterému nemůžu už tři měsíce dělat nic jinýho než jezdit na lodi a vzpomínkový optimismus (dal mi zapomenout jaké to jsou bolavé galeje) mě přiměli přihlásit se znovu na ultramaraton na seakajaku z Týna nad Vltavou na Slapy.

Tentokrát se žádné velké drámo nekonalo. Vše organizačně klapalo a tak jsme v šest odstartovali do slunečného rána.

Hned od začátku jsem si zakázal jakékoli prudké a silové pohyby a tak jsem  se stylem míchání pudinku za klábosení s kamarády vydal ranním oparem ke kostelu s mostem, kterážto silueta je jediná správná předzvěst cíle po absolvování stošesti kilometrů.


Nevěda co dřív, zda do hor na přechod, lézt  nebo na kolo, rozhodl jsem se s Makem a s Jelenem od Delfíňáků vyrazit na vodu do Rakouska.

Pravda, v sobotu ráno jsme začali ještě na německé straně v Ga-Pa potůčkem Loisach s krásnými výhledy na Zugspitze, ale již odpoledne jsme se rozpádlovávali na spodním, lehčím úseku III-IV  Ötztaler Ache od Wellebrücke až za soutok s Imstem. Krásná houpačka zpestřená sem tam nějakou peřejkou.


 

Ač jsem zarytý nevodák tak pro ty které to baví mít vodu všude vkládám odkaz na vodácký maraton korytem řeky Nisy.

Víc informací na: http://www.nisamarathon.cz/


Jen z čiré zvědavosti jsem přijal pozvání k účasti na ultramaratónu na mořských kajacích pořádaném Ondrou Niklem a pojmenovanému Pádluj o 106. Zkusit se má všechno….

V pátek v podvečer se pomalu sjíždíme na Slapech v cíli závodu v kempu Lesní zátiší. Vládne zde mírný chaos a tak se raději vydávám spát na místo startu do loděnice v Týnu nad Vltavou, abych nemusel vstávat už ve tři, ale jen v půl páté. Start je totiž stanoven na 5.30  v sobotu 3.9.


Uf ..., je čtvrtek večer a po náročném balení konečně odjíždíme do rakouského kempu na Salze. Jedem ve složení Míša, Marcel, Jirka a moje maličkost. Do Marcelova Jumpíka se krásně naskládáme i když sebou táhneme 2 Ria, 2 kajaky, kolo a vybavení na ferraty. Na Černém Mostě přehodnocujeme zásoby a pro jistotu ještě dokupujeme nějaká piva. Po úmorné cestě dorážíme ve 3 ráno do Wildalpenu, rychle stavíme stan a dáváme si jedno pivko na dobrou noc a hupky do spacáčků.


Protože mi koleno, pohmožděné na Tchai-wanu, neumožňuje horolezecké aktivity, přijmul jsem nabídku kámošů z Delfína na týden v kajakářském ráji Tessin  na rozmezí Švýcarska a Itálie. Předchozí víkend jsem perně trénoval na Kamenici od Josefodolské přehrady do Albrechtic - video  a tak jsem se cítil povinen tuto výzvu přijmout a splnit si další, tentokrát vodácký sen.


Ploučnice - na kánoi divočinou

Ploučnice rozhodně nenadchne divokými peřejemi a jezy, ale pro milovníky liduprázdné divočiny a panenské přírody je to rozhodně to pravé ořechové.

Nelákají mě davy vodáků na Vltavě a tak přijímám pozvání od Jirky Laimera a kamarádů z Tequila Raft Clubu na dobrodružnou plavbu po řece, na kterou se chystám již léta. Lenka má ruku v sádře a tak jí na místě háčka zastupuje dcera Léňa, pro kterou bude Ploučnice prvním větším vodáckým křtem.


Mže není Temže

Z plánované oddílové vody na druhý dlouhý víkend v květnu sešlo a tak vyrážím nakonec s "osvědčenou vodní partou" už ve čtvrtek odpoledne směr Plzeň.

Protože správný vodák ví, že řeka se dá jet jen když má vodu a do Ostrova, kterému dali ostatní přednost, se dá jezdit celé léto, padla volba na Mži. Je to nádherná, rychle tekoucí řeka, protékající kouzelným korytem s mnoha peřejemi, jezy a lemovaná romantickými chatovými koloniemi. Přes léto je pro nízký stav vody nesplavitelná.


Silvestr trochu jinak

Třicátého prosince jsem byl dohodnutý s Jardou Klápštěm na běžky. Ještě těsně před odjezdem jsem se zastavil u Šípuse v ACéčku a potkal tam Ivoška, nesoucího pod paží neoprénové rukavice a botičky. To máš trochu pozdě vánoce Ivošku, povídám.

To nejsou vánoce, odjíždím na vodu. Kam? Že o ničem nevím, podivil jsem se. Do Chorvatska na mořský kajak. Přemýšlel jsem jenom chvíli. Kdy? A máš volno, vezmeš mě s sebou? Ivošek řka, že za dvě hodiny, zvedl telefon a zavolal nějakému Ondrovi.


Když jsem dostal nabídku od kamarádů, se kterými jsem kdysi pořádal v Bižuterii vodácké tábory pro děti, vyrazit o druhém "dlouhém" víkendu na Otavu, nezaváhal jsem ani chviličku.

 
Copyright © 2007 - 2024 • HK Jizera • všechna práva vyhrazena | Webdesign: JWDesign