Začátkem prázdnin jsme vyrazili s Lenkou na naši velkou cestu napříč Balkánem. Za deště zdoláváme prvních 370 km a nocujeme na stellplatzu v Břeclavi.

Druhý den pokračujeme přes Rakousko, Maďarsko a Chorvatsko do Národního parku Una v Bosně a Hercegovině. Navštěvujeme vodopády Śtrbački Buk a Martin Brod. Uchváceni nádherou vodopádů a divokostí zdejší krajiny pokračujeme napříč Bosnou a míříme k Velkému Plivskému jezeru. Na vápencové hrázi mezi Malým a Velkým Plivským jezerem se nacházejí vodní mlýnky, jejichž původ sahá až do 16 století. 

Odtud je to již kousek do starobylého města Jajce. Táboříme v kempu Youth Hostel. Noční prohlídka města s vyhlášeným vodopádem na řece Plivě v záři reflektorů má svoje kouzlo. Další den vyrážíme na prohlídku Citadely, tyčící se nad městem a samozřejmě si nenecháme ujít ani proslulý vodopád v centru města.

Naše další cesta směřuje k Ramskému jezeru, kde táboříme v kempu Grubeša. Ten je umístěný na poloostrově zasahující téměř až do středu jezera. Po ranní koupeli navštěvujeme místní kostel a skromnou vesničku na konci poloostrova. Další den pokračujeme kolem přehrady na soutoku řeky Ramy a Neretvy a dále romantickým kaňonem Neretvy do městečka Blagaj. Projíždíme Mostarem a táboříme V River campu Bara na břehu říčky Buna. Ta pramení v jeskyni pod impozantní skalní stěnou. Přímo pod stěnou byl vybudován proslulý klášter Tekija, jehož prohlídku si nemůžeme nechat ujít. Hned u vchodu zouváme boty a Lenka fasuje šátek a dlouhou suknici. Já dostávám suknici, sahající až k zemi. Bez těchto rekvizit není možné prohlídku absolvovat. Duchovní atmosféra kláštera je cítit na každém kroku, a zanechává v nás hluboký dojem. Den končíme procházkou podél řeky Buna a večeří v restauraci Most se stolem pár metrů od vody.

Další den máme v plánu ferratu Vulin Potok, která vede kaňonem vyschlé řeky, a přestože vede převážně ve stínu, teplota i zde překračuje 30°C. Přes několik skalních stupňů se probojováváme do horních partií impozantního kaňonu. Konečně ferrata končí a dál nás cesta vede vyprahlým korytem na náhorní planinu, kterou máme v plánu obejít a dojít až k pevnosti Stjepan grad, vystavěné na vrcholu skalní stěny přímo nad klášterem Tekija. Vegetace houstne, a tak se v závěru prodíráme trnitými keři za nepolevujícího vedra až k pevnosti. Tato impozantní stavba na nás zanechala silný dojem a jsme rádi, že jsme si její návštěvu nenechali ujít. Když se rozhodujeme k návratu, zbývají nám v našich lahvích již poslední doušky vody. Po návratu do Blagaje zamíříme do první hospody, kde si dáváme pivo a vychlazenou Colu. Když chceme na WC doplnit naše zásoby vody, dozvídáme se, že voda téměř v celém městečku neteče. V kempu, kde táboříme, naštěstí voda teče, tak doplňujeme naše zásoby a dáváme osvěžující koupel v ledové říčce.

Další den míříme podél řeky Drina k hraničnímu přechodu Šćepan Polje do Černé Hory. Kaňonem řeky Pivy nespočtem skalních tunelů a dále podél nádherného Pivského Jezera až k serpentinám, vyhloubených ve skalním masívu, kterými stoupáme téměř až k hranicím Národního parku Durmitor. Táboříme v Sedle 1907 m, odkud plánujeme další den vystoupat až na nejvyšší vrchol Durmitoru Bobotov Kuk. Brzy ráno opouštíme Sedlo a přes několik dolin a skalních prahů míříme pod vrcholovou stěnu masívu Bobotov Kuk. Když ji spatříme poprvé, tají se nám dech. Tak až tam na vrchol té pyramidy máme vystoupat? Statečně nabíráme výšku a ze sedélka pod vrcholem se kocháme pohledem na Velké jezero Škrčko. Nejvyšší partie stěny jsou zajištěny lanem. Zdoláváme poslední metry a jsme na vrcholu ve výšce 2523 m. Nelením a honem dělám záběry celého masívu z ptačí perspektivy. Teprve nyní vidím, jak impozantní je to vrchol. Kocháme se výhledy na všechny strany a jasně rozeznáváme v dálce Černé jezero a za ním městečko Žabljak. Pomalu scházíme pod stěnu a po nekonečném pochodu přes několik dolin jen s pár doušky vody se vracíme do Sedla k našemu autu. Rozhodujeme se, že další noc v Sedle nocovat nebudeme a odjíždíme napříč Durmitorem do kempu Mlinsky Potok v Žabljaku. Majitel kempu se s námi vítá a vyhrazuje nám hezké a klidné místo na spaní. Odpoledne dáváme ještě procházku k jezeru Barno a pak již uleháme. Konečně normální teploty nám dopřejí vydatný a posilující spánek.

Další den po snídani odjíždíme do Národního parku Prokletije. Táboříme v dolině Grebaje pod skalními velikány Prokletých hor. Balíme věci na jednodenní výlet a vyrážíme k vrcholu Volušnica. Spodní partie výstupu vedou ve stínu lesa, a tak je to příjemná procházka. Nad hranicí lesa stoupáme travnatými loukami k vrcholu Volušnica. Konečně jsme na vrcholu. Pod námi skalní práh několik set metrů do doliny Grebaje a před námi úchvatné panorama Prokletých hor. Jedno z nejhezčích, jaké jsem kdy v horách spatřil. Svačíme a očima sledujeme tu nádhernou hradbu skalních velikánů, které máme odsud téměř na dosah. Vracíme se k autu a uleháme plni nevšedních dojmů z našeho výletu.

Ráno opouštíme dolinu Grebaje a v sousední dolině Vusanje obdivujeme zajímavý vodopád Grlja. Pak už míříme k hraničnímu přechodu Vermosh do Albánie. Údolím říčky Cemit míříme k serpentinám do sedla Leqet e Hotit. Z vyhlídkové terasy v sedle obdivujeme monumentalitu tohoto odvážného silničního projektu. Serpentiny jsem obdivoval již doma, když jsem celou trasu plánoval, ale skutečnost překonala všechna moje očekávání. Záběry z dronu ještě úchvatnost této silnice podtrhují. Silnicí SH20 pokračujeme dále do Skadaru, přes hranice zpátky do Černé Hory a přímořského letoviska Ulcinj. Táboříme v kempu Miami Beach a užíváme si moře s nekonečnými písečnými plážemi. Navštěvujeme centrum městečka Ulcinj s pevností Stari Grad a obdivujeme divoké pobřeží omývané mohutným příbojem. Po několika dnech relaxace u moře opouštíme příjemné prostředí kempu, a tak trochu neplánovaně míříme Černohorským vnitrozemím do Bosny. Zde plánujeme navštívit vyhlášené Bosenské přímořské letovisko. Silnicí, připomínající spíš cyklostezku, se vlečeme k hranicím Bosny. Projíždíme městem Trebinje a konečně přijíždíme do městečka Neum naproti poloostrovu Pelješac. Neum se nám nelíbí, a tak pokračujeme ještě večer k hranicím do Chorvatska a kolem půlnoci přijíždíme do kempu Vrata v Národním parku Krka.

Ráno po vydatné snídani se vydáváme na prohlídku vodopádů, které známe zatím pouze ze záběrů v indiánkách. Přestože původní romantika národního parku se pomalu vytrácí, vodopády nic neztratily na své malebnosti a kráse. Prohlídkou vodopádů završujeme náš program na naší poznávací cestě Balkánem. Vracíme se k autu a před námi už je úkol projet podél Chorvatského pobřeží, kolem Záhřebu do Maďarska, kde plánujeme přespat a další den projet Rakouskem do Břeclavi. Tam ve Steak House dáváme konečně české jídlo a v odpoledních hodinách jako obvykle za deště přijíždíme do Jablonce. Cesta nám trvala 16 dní, najeli jsme 3 652 km a 12 x jsme přejížděli hranice. Plni dojmů a zážitků se těšíme, až zase vyrazíme vstříc novému dobrodružství.