K všeobecnému překvapení jsem na přelomu října a listopadu nejen přežila, ale i vcelku zdárně absolvovala nepálský trek přes tři pětitisícová sedla s výhledem na Everest.

   Průvodkyní byla kamarádka, kterou někteří znáte, zkušený horský mazák Radka Tkáčiková. Vytáhla mě na kolo a u piva u fojtecké přehrady mi vysvětlila, že je to v pohodě, že ví, čeho jsem tak asi schopná, že půjde i nepálský průvodce a v případě problémů bude možné vyhnout se sedlům a obejít to přes nižší úseky...no, vypadalo to jako samá pozitiva, tak jsem kývla.

   Od té doby se naše konverzace až do odjezdu odehrávala převážně v duchu „trénuj!!!“, a na moje „šla jsem s báglem na Ještěd“ následovalo „tak 3x po sobě, jinak to nemá cenu!!“.

Takže jsem 18.10. odjížděla poněkud nervózní z toho, co mě tam čeká, do té doby jsem byla nejvýš ve 3,5km, a tady se mělo jít o 2 km výš. Na klidu mi nepřidal ani průšvih s lavinami u Anapuren.

    Letěli jsme přes Moskvu a Dillí. Z Dillí do Káthmandú letěla místní nízkonákladovka (Spice Jet), takže se nám už tak dlouhé čekání protáhlo o 3 hodinové zpoždění.  Do hotýlku v Káthmandú jsme dorazili navečer, pozdravili se s Radkou, rychle dokoupili chybějící věci,  rozdělili náklad pro nosiče a sebe a druhý den ráno jsme se přesouvali do Lukly. Silnice tam nevede, většinu spojení se světem jim zajišťují letadélka z Káthmandú. To naše bylo 16ti místné a pilotní kabina nebyla od té naší oddělená, takže kromě pohledů pod sebe a na rýsující se horské velikány si vychutnáváme  i přistání, kde pilot brzdí do L, protože jinak by se letadlo rozprsklo o skálu. Ale vše v pohodě. Po seznámení s průvodcem Dawou, nosiči a obědě vyrážíme na první etapu do Phakdingu. Vzhledem k tomu, že Lukla má 2,8km a Phakding 2,6, je to fakt taková seznamovací rozcvička.

   Druhý den máme namířeno do Namche Bazaru, nejznámější šerpské vesnice. Mmch, Šerpa je etnikum, nikoliv nosič. Ovšem Šerpové jsou už geneticky predisponovaní k tomu, že pobyt ve výškách zvládají dobře, takže nosiči jsou obvykle Šerpové. Namche leží ve 3,5km, takže to už bylo znát, že jdeme do kopce. Když nám jakási předsunutá hlídka (přiznám se, že nevím, jestli patřili ke strážcům národního parku Solukhumbu či ke komu, podobných stanovišť tam bylo víc, včetně vojáků) hlásí „Namchce“, máme radost. Namche je sympatická vesnička a vypadá trochu jako Metelkův Betlém v mé rodné Jilemnici.

  V Namche pobudeme 2dny a vyrážíme na aklimatizační výpravu do Kumjungu. Edmund Hillary nebyl jen první, kdo vylezl na Everest, ale založil tam školu, zasloužil se i o zdravotní péči, byl to prostě borec. Snad zaklimatizováni vyrážíme další den do Tengboche(3,8km). V rámci aklimatizace se projdeme do 4km, aspoň podle toho, co pánové změřili výškoměry na svých hodinkách. Je to zajímavé místo...ještě stojí na zelené louce, ale zasněžené štíty už jsou skoro na dotek. Je tam poměrně velký budhistický klášter. Druhý den ráno mají obřad a když jdu za úsvitu na záchod, tak mi pohled na majestát hor ozářený vycházejícím sluncem za doprovodu hlubokých píšťal z kláštera až bere dech, jinak se tam ještě pořád dýchá dobře.

  Přes nocleh v Dengboche (4,4km) se přesouváme do Chukungu, 4,7km. To už je s dechem trochu jiné, ale i tak se po příchodu nechávám fotit, jak spokojeně sedím před lodží u kafe, pořád mi to připadá neuvěřitelné. I tak patřím ve skupině mezi pomalejší, největší dračice je bezesporu Anička z Nízkých Tater. Krok s ní drží jen pár namakaných chlapů, zhusta mladších. A to o hodně. Aničce bude 70, nejmladšímu bylo tuším 35. A to i tak uznávali, že mají co dělat s přibývající nadmořskou výškou. Občas si stěžovali, že Anička stíhá nejen utíkat, ale i neustále mluvit a v hovoru trochu umdlévá až nad 5km. V rámci aklimatizace jsme šli na „krtinu“ u Chukungri. Ta krtina má ovšem 5,4km, nahoře jsme všichni kromě Aničky v euforii, protože tak vysoko jsme nikdo nebyl a posíláme nadšené SMS.

 Když to tak vezmu, ještě pořád to byla pohoda. Další den je v plánu přesun přes sedlo Kongma-La (5,5km). Doléhá na mě krize, bolí mě hlava, musím si brát Ibalgin. Spolubydlící Zuzka, prima ženská, vždycky počká, až popadnu dech a po namáhavém výstupu i sestupu a závěrečném „bonbónku“ v podobě dlouhé morény s vyměřováním kroků po kamenech přicházíme do Lobuche.

   Oproti nejrychlejší skupině, která dorazila před 3. hod. přicházíme před 5. odpoledne, ale ještě jsou za námi. Na posledních 500m bere Zuzka batoh nepálskému průvodci. Svůj má na zádech, průvodcův na břiše a ten se vrací pomoct svému kolegovi. Nemůžou to stihnout za světla, přes kameny na moréně to musí být  hotová hrůza. Kolem 8 přichází jedna vyčerpaná dvojice,  šerpové vyráží znovu do terénu vyzbrojeni termoskou s čajem a svačinou a po půlnoci dovlečou zcela vyčerpaného Mirka z Plzně. Hlavně, že se nikomu nic nestalo. Využívají možnosti sestupu a vrací se do Namchce. 

   Další den jdeme do Gorkashepu (5,1km). To už bojuju s dechem a kašel, se kterým jsem tak trochu přijela, se horší. Radka mě ubezpečuje, že to k pobytu v horách patří. Do Gorakshepu je to kousek, a tak si většina z nás dává odpoledne Kala Pathar, 5,55km. Nahoru je mlha. Přicházím téměř na čas na západ  slunce a odměnou je mi nádherně nasvícený Everest. No, zážitek, krása, majestát.

  Kvůli zhoršenému kašli v dalších dnech vynechávám base camp pod Everestem a dva 5 tis. kopce. Radka mě ujistila, že „base camp je neútulnej, nic tam není a Everest tam odtud nevidíš“ a jen se přesouvám mezi jednotlivými lodžemi. I tak mi to ve výšce kolem 5km dává zabrat. Vzbudím záchvatem kašle pozornost mladé švýcarské dvojice, mají strach, jestli mi něco není, ale podaří se mi je uklidnit. Přes další sedlo Cho-La (5,4km) si opět musím kvůli bolesti hlavy vzít Ibalgin a vedle mě a Zuzky se v lodžích asi lidi moc nevyspí. Obě kašleme jak staré tuberačky.

 Z Gokya ( 4,79km ) zbývá poslední sedlo Renjo-La (5,3km). Zuzce se nejde dobře, je oteklá, tentokrát čekám já (ale ráda, ze všech sedel bylo asi nejdelší a taky lapám po dechu). Nahoře si ovšem spokojeně dáváme klobásku, sýr a míříme dolů.

  Druhý den ráno Zuzka sedí na posteli, těžko se jí dýchá, takže začínáme léčbu. Já mám taky dost, kašel se horší, takže si beru antibiotika, ale stejně ...i když je člověk vyšťavený, léčí si nějaké potíže, 2 týdny jí to samé (rýže + zelenina/sýr/vejce/tuňák a stejné obměny nudlí a brambor, chlapi to zhodnotili „jeden jídelák roznesli po celým národním parku“), večer se zimomřivě choulí u kamen s jačím trusem, v noci spí ve spacáku, kulichu, rukavicích, případně na to vše hodí ještě občas trochu zatuchlou místní deku (lodže jsou pěkné, ale na pokojích prostě není topení),  turecké WC už ho ani nezaskočí, hlavně když neuklouzne po ledu, proseká se ledem v sudu s vodou a spláchne a o sprše ani nemluvím. Bylo možné si zaplatit teplou vodu na umytí, ale komu by se pak chtělo do té zimy, takže na konci vypadáme všichni jak banda bezdomovců, tedy kromě průvodců, ti to s tou zimou mají prostě nějak jinak  ...tak to navzdory tomu všemu je prostě fajn. Připadá mi, že k tomu výčtu negativ bych měla napsat minimálně stejně pozitiv, ale jednak už takhle je to dlouhá litanie a jednak nevím přesně jak to formulovat. Radost, že to člověk mohl zkusit a že to dal. Radost, že vidí tu krásu kolem, že má kolem příjemný lidi...všechno dohromady je to prostě balík pozitivní energie.

  Ale před námi už je jen sestup, takže to zvládáme a v Namche, které je přece jen lépe zásobované, se všichni cpeme tím, co je na jídeláku mimořádné nebo co jsme si doteď nedali (jačí steak, já si asi poprvé dala oblíbené jídlo nosičů, čočku s rýží a zeleninou, překvapivě dobré). Druhý den ráno jdeme na jeden zátah do Lukly, naším pomalejším tempem je to cca na 7,5 hodiny a kousek před koncem na mě vysomruje jednu mou hůlku stařičký ušmudlaný nosič s pytlem rýže, že ji přinese. Samozřejmě ji nepřinesl, takže ráno před odletem dávám druhou Dawovi, ať ji dá někomu starému. Z Lukly letíme českým letadlem, s českým pilotem.

  Dva dny prohlížíme Káthmandú. Je to neuvěřitelný kotel a zmatek, jezdí se tam poměrně pomalu (jo, Novotňáku, pomalu ), zato se všichni hemží všude a neustále troubí. Občas se to na křižovatce pokouší řídit nějaký nebohý policajt s rouškou, která mu jistě zabrání vdechnout čmeláka, ale rozhodně ne všechen ten smog, co nad městem sedí. Navštěvujeme místní hospic a hinduistické pohřebiště, kde mrtvé veřejně pálí. Pach spálených těl si člověk pamatuje dlouho. Sedí tam spousta tzv. svatých mužů, ale podle všeho jsou hlavně sjetí. Svatý muž je podle více z nás lékař, který ten hospic vede a potěšíte ho čajem a sušenkami pro nemocné.

   Ve městě si při pohledu na elektrikáře (?) hrabajícího se v neuvěřitelné změti drátů říkáme, abychom neviděli podstatně rychleji spálené tělo, než na hinduistické pohřební hranici. Ale buď se v tom chumlu vyznal nebo měl štěstí (nebo jsme včas odešli).

  Při odletu má Spice Jet zase zpoždění, které ještě vylepší vzpurný, asi místní (či indický) stařík potyčkou s letuškou. Končí to vysazením staříka, jeho ženského doprovodu a vyházením všech zavazadel, aby se našla ta jejich. No, ještě, že jsme v  Dillí měli čekat 8 hodin, kdyby to bylo na čas, asi by stařík neměl potyčku jen s letuškou.

  Takže, měla jsem z toho strach, ale bylo to fajn...a kdybych někdy měla ještě příležitost, jdu do toho znova.

  Díky za kalendář