Jak už jste asi zaslechli, vypravil jsem se v říjnu navštívit známé na Tchaj-wanu a při té příležitosti si ho trošku prohlédnout. Jel jsem tam jen na 18 dní a naplánován byl desetidenní přechod hor.

Leč jak známo, lidé míní a příroda mění. Už  po příletu nám hlásili, že máme trochu smůlu, že přišel tajfun, ale že to bude za dva dny dobrý. Nebylo.

Tajfun se zasekl mezi Tchaj-wanem a Čínou a ovlivňoval tím počasí tak, že dokázalo napršet metr vody na čtvereční metr za den. Následek byly záplavy, sesuvy a zákaz vstupu do hor, což vám policie zavolá, neb  na vstup musíte mít povolení a ještě navíc na konkrétní termín.

Počkali jsme až opadne voda a prohrabou silnici a přes ten zákaz vyrazili, neb mě městská turistika v Taipei, kde moji známí pracují a studují, už nebavila.

   Hory na Tchaj-wanu jsou příkré, nestabilní, rozkřachané, sesouvající se a porostlé poměrně neprostupnou vegetací od úpatí až do 3950m.n. výšky, které dosahují. Bez cesty se tam nehnete, bambus vám v tom jednoduše zabrání. Vyrazili jsme k druhé nejvyšší tchaj-wanské hoře Hsue-Shan a pokračovali po hřebeni národním parkem Shei-Pa čtyři dny, než jsem si upravil koleno, které potom oteklo a nešlo ohýbat. Následující dva dny jsem pajdal do civilizace a další část treku jsme museli zrušit.

   Mezitím přišel tajfun od Filipín a tak na ostrově bylo možné vyrazit jen na ta místa, kde pršelo míň než jinde. Busem a pak na skůtrech jsme tři dny jezdili po čajových  plantážích mezi betelovými palmami  v pohoří Alishan. Pršelo dál a tak jsme zbývající dny mezi přeháňkami prozkoumali kopce se sirnými výdechy, jeden poloostrov s krásně modelovanými pískovcovými skalami (lidí jak v prachově, ale neleze se tam) a pár kousků mořského pobřeží. Od místních jsme se pak dověděli, že tak ošklivý podzim nezažili dvacet let. (Novotňák)