V roce 1978 jsem na podzim rukoval sloužit vlasti. A než jsem vyměnil život v zelených lesích za život v zelených hadrech (myšleno vojenských - jinak mě zelená barva nijak nevadí) musel jsem nutně vylézt Údolní cestu na Pomokelskou - nejdelší stěnou Hruboskalska. Protože co kdyby. A jelikož čas utíkal rychleji, než jsem si přál a už to vypadalo, že to nestihnu, pomohl kamarád Magneťák (Vláďa Ledecký), který vyškemral od otce vůz Wartburg a mohli jsme odjet po šichtě ve fabrice do skaláku splnit povinnost. Ve čtyři pod skálou a za tmy na vrcholu. Slastný pocit, z kterého jsem žil další dva roky.
Čas ale neúprosně běží dál. Mnohé se mění. Kamarád odešel do nebeského Skaláku. Na pár let jsem hodně polevil v lezeckých aktivitách pro jiné sporty.
A najednou mě došlo, že je to letos právě 40 let, kdy jsem se ve stěně Podmokelské pohyboval poprvé. Ne naposled, párkrát jsem výstup ještě zopakoval. A dokonce při posledním výstupu před cca patnácti lety jsem prohlásil, že už nikdy.
Ale asi jsem nostalgický a tak mně napadlo se tam vrátit. Ale jak to mám provést? Potřebuji předlezce. A ouha, zase nějaký kamarád. V létě jsem se o tomto záměru jen tak zmínil a kamarád mě nenechal v klidu. A už jsem zase byl ve stavu, že se to nestihne.
Ale kamarád je kamarád a v pátek zavolal. Asi poslední šance a nemá pršet. Skalák jak troud. A tak se stalo, že v sobotu mě nabírá auto s kamarádem a kamarádkou a juchů do Skaláku. Trochu zima, ale i přes to dáváme v jedenáct na koupáku postupové a že jako dvanáctá rozhodne. Ale fakt je chladno a tak to tak netáhne jako v létě tak vztyk a do stěny. Kamarád leze jistě a klidně. Kamarádka taky. I když je docela zima na ruce. Já se trochu trápím, ale prostě musím. Chyty občas chybí, jelikož se změnily ve vyšlapané stupy. Ale na druhém jsem v pohodě. U sedmého přebírá vedení kamarádka. Zabojuje a sklízi od nás pochvalu. Vrchol. A nejenom ten skalní. Mam ohromnou radost. Ne proto, že jsem vylezl pětku. Ale proto, že jsem zjistil, že některé věci se nemění ani v této zvláštní době. Kamarád je kamarád. Skalák je Skalák. A to Vás pohltí. Stisk ruky, poděkování, slanění.
Jano a Máco moc díky . Bylo to skvělé.
PS. Vláďo bylo to tak trochu pro Tebe
Tafi