Vše klaplo a my po noční jízdě vystupujeme z auta nad Moenou v Italských Dolomitech,  těsně vedle špičkově proříznutých stop. To vše, co tu kolem vidíme, je nasáklé atmosférou jednoho z nejhezčích lyžařských maratónů  na světě, proslulou Marcialongou.

Setkáváme se s partou Turnováků a natěšeně vstupujeme do stopy k prvním dlouhým norským odrazům, ke kterým budeme po další tři dni upírat veškeré naše myšlení.

Okamžitě je jasné, jak to asi bude při samotném závodě. Pan mistr Jarda Klápště se nám okamžitě vzdaluje lety vypilovaným odrazem a je jedno jestli se odráží rukama nebo nohama. Radost pohledět. Já s Honzou Kuskem se střídáme v pomyslném vedení ve stopě podle toho, jaký styl je potřeba. V klasickém stříďáku mám navrch, ale jakmile přijdou ke slovu ruce a Honza zapojí svoje manesmanky,  nezadržitelně se mi vzdaluje. Vyjížďka ale probíhá v duchu pohody i přes ne příliš pěkné počasí. Večer nechybí návštěva restauračních zařízení, kde po několika mocích je každý z nás lepší a lepší. V sobotu se již moc nelyžuje, ale všichni se věnují mazání a přípravám na co nejlepší výkon v den závodu. Při pozorování chlapců jak zkoumají lyžařskou stopu mám pocit, že vidím rolníka  nad řádkem brambor napadeného mandelinkou. Tak hluboké mají vrásky při pohledu na přemrzlou stopu, kde se střídá led a firn. Nechávám chlapce odjet na barák a ještě chodím Moenou a obdivuji organizaci tohoto závodu.

Celý závod je úžasný tím, že Italové zavozí centra obcí sněhem a celý maratón pak projíždí úzkými uličkami za mohutného povzbuzování mnoha přihlížejících. Navoženou vrstvou není nějakých deset čísel, ale pěkně půl metru na dvě až tři stopy. Klobouk dolů. V sedm večer máme namazáno a všichni se odebíráme na královskou večeři s několika chody, abychom se díky přecpanosti pupku náhodou moc nevyspali.

Ráno je už klasicky nervózní, jako při každém závodě. Nasnídat, odjet na start, odevzdat věci a čekat v kóji pro 500 lidí až Vás vypustí na trať, dlouhou 70 km. Konečně jedu. Všechno padá a po pár metrech se dostavuje klid a vědomí, že i přes masu spoluzávodníků okolo Vás jste v tom vlastně sami. Z Moeny se stoupá 17 km do Canazei. Snažím se jet, abych získal co možná největší náskok na Honzu. V Canazei se totiž otočíte a v podstatě pícháte soupaží dalších 50 km do Molina. A tak se stalo co jsem čekal a před známým střediskem Ziano Fiemme se kolem mne prořítil Honza v mohutném odrazu rukama potrubáře. Váhám, zda se mám snažit o udržení nebo držet své tempo. Přidávám a Honzu mám stále na dohled. Asi po pěti km přináší má snaha ovoce. V jednom sjezdu Honzu předjíždím. Stále čekám, kdy se kolem mě přežene, ale stále nic. A tak šťouchám a šťouchám a ž do Molína,  kde se tráť opět otáčí zpět a začínáte stoupat k vysněnému cíli v Cavaleze. Tři km pod Cavaléze na vás čeká fakt lahůdka. Pod kopcem Vám  přimáznou lyže a pošlou do cíle. Je teplo a kopec se zdá nekonečný. Jede se po silničce, kterou zavezou sněhem až na náměstí. Stoupání asi jak z Janova na Malý Simerink. Kolem špalír lidí, kravský zvonce a povzbuzování. Nedá se polevit a tak ze sebe dostanete i to poslední.Najednou se uličky zlomí a před sebou máte náměstíčko a cílovou rovinku. 200 metrů a je po všem. Mačkám stopky a koukám 4:47. Jsem spokojen. Dostávám pamětní medaili, diplom  a najíst. Vše perfektně zorganizované. Dostatek místa. Nacházím Jardu a gratuluji mu. Je k čemu, čas 4:09 si to zaslouží. Přichází Honza, při pohledu na Diplom opět gratulace, čas 4:52 je víc než skvělý. Myslím, že soupeři na Vasáku, na který Honza v březnu míří, nemají šanci. Sedáme do autobusu (opět skvělé - pořadatelé hlídají, aby nikdo nestál) a v pohodlí jedeme na místo startu k autu. Ještě koupel v penzionu a jedem domu. Jarda řídí celou cestu, jako by ani nic neběžel. Obdivuhodné a mně už je na vždy jasné, že v tomto sportu je z mé strany neporazitelný.  (Tafi)