Všechno začalo jako vždycky nevinným telefonátem tentokrát od Petra Šrůta z HO Ještěd. Prý jestli bych s ním a s Irčou nejel na lehký přechod nějakého hřebene do Švýcarska. Irča kvůli nedoléčenému zranění vzdala a tak jsme nakonec s Petrasem vyrazili sami do Šamonic, jak familierně nazývá francouzké středisko Chamomix.
Při plánování u něj doma jsem mu vysvětlil, jak na tom doopravdy jsem a zdálo se mi, že to pochopil.
V autě pak začal hovořit o dvacetidýlkových sportovkách na rozlezení a mě došlo, že ne. Když jsem pak viděl jeho cíle v reálu (Wallkerův a Bonattiho pilíř) vypadlo mi srdce skrz nohavici někam pod sedačku v zubačce na Mer de Glace. Naštěstí jsem Petrase při nakupování průvodce v chamomix přesvědčil, že bude dobré dát něco malého a tak jsme konečné zamířili k Aiguille Du Blaitiere, kde jsme si vybrali cestu na Red Pillars klasifikace 5-6. Petras už tady naštěstí byl, protože bez něj bych netrefil ani pod nástup, který jsme měli asi 40min od stanu.V osm za lehkého mrazíku nastupuju první dýlku, potkávám jeden nejt a dokonce najdu štand, což se Petrásovi na druhé a třetí délce nepodařilo. Směr není ve stěně zas tak úplně jasný. Na čtvrté jsem štand našel a pak už lezeme po krásném vzdušném hřebenu, který končí asi dvacetimetrovým slaněním z věžičky do sedla, odkud Petras vyhlíží pokračování cesty v 500m vysoké stěně nad námi. Naštěstí nenašel žádné stopy po lidech a tak nemusím strávit noc v lezečkách na polici, což by mě jinak neminulo. Ani slanění není úplně zadarmo. Nejprve se spouštíme délku na opačnou stranu pilíře, odtud solo znovu na žebro a teprve pak následuje proslaňování mraky zakrytou stěnou. Jak se cesta, jejíž popis jsme našli v domě horských vůdců jmenovala, opravdu nevím.
Ráno balíme a vyrážíme zpět k zubačce a po ledovci k chatě Couvercle (2687m), kde přístup z ledovce do svahu vylepšují kolmé, asi 70m dlouhé žebříky. Dohání nás fronta, takže stan stavíme za prudkého lijáku, kousek pod chatou na jediném fleku, kde se postavit dá. Ráno ještě počasí nic moc, ale odpoledne sondujeme okolí a ještě stíháme nějaké první délky z cest nad chatou. Večer padá definitivní rozhodnutí kdy a kam.
Vstáváme ve tří. V šest po prokličkování trhlinami nastupujeme v 3200m do cesty z roku 1890 na Aiguille Verte. Čtyři délky mrazem pohromadě držícím kamenolomem, pak nás první stopa po lidech-mužík odvádí kamsi do stěny. Stěna je před nedávnem zasněžená, dovoluje postup současně až do okamžiku kdy Petras vyrazil na hřeben a zamotali jsme se mezi takové místní Sušky. Po vymotání jsme ještě pár délek postupovali současně a v místě, kde se napojuje jiná cesta konečně objevili nějaké štandy. Tady se nám povedla další navigační chyba, protože se nám nechtělo obtížně na hřeben a vyrazili jsme dále stěnou. Sněhové police mezitím natáli a tak nabíráme jen pomalu výšku, zato stále větší zpoždění. Konečně jsme se vydrápali na hřeben. Na druhé straně jsou vidět Petit Dru. Mixy po ojíněných věžičkách, sněhových a skalních žebrech s prdelí nad jednu nebo druhou osmisetmetrovou stěnu, nejsou po devíti hodinách výstupu už vůbec zábavné. A to si zatím nedovoluji pomyslet, že se po stejné cestě musíme vrátit. Ve čtyřech tisících nás zahalují mraky a začíná foukat. Před námi jsou už jen poslední věže před vrcholovým sněhovým hřebenem a 120m převýšení. Čtyři hodiny. Otáčíme. K větru a mlze se přidává sněžení. Snažíme se co nejrychleji přejít žebro zpět po našich stopách do stěny. Rukavice a kalhoty nasáklé vodou na nás mrznou. Místy slaňujeme za lokry, někde slézáme současně, někde se navzájem jistíme. Svah a naše stopy mizí pod utíkajícími sněhovými kuličkami. Nevidíme se ani neslyšíme. Doufáme, že ani jednomu z nás neujedou kopyta. Konečně dolézáme do kuloáru, při jehož ústí jsme viděli štand. Dostat se k němu je bitka. Je tady volné úplně všechno. Svazujeme padesátky a Petras mizí do šest metrů širokého žlabu zasypávaného potokem sněhu. Jen aby v tom nebyly volné šutry. Další slanění. Začíná bouřka. Třetí není, čtvrté nalezeno. Každou chvíli nás někdo fotí. Páté a šesté také za své. V devět stojíme na ledovci, ale čeká nás ještě slanění přes okrajový odtrh. Pak se musíme vydrápat přes trhliny pod nástup pro batoh. V mlze doklopýtáváme o půlnoci úplně KO zpět ke stanu.
Do rána napadlo patnáct čísel sněhu. V botech mám od včerejška bazén, všechny věci mokré, ale Petras je absolutní nezmar a už plánuje výstup šest set metrů vysokou stěnou za chatou. Naštěstí se počasí neumoudřilo, stěna neodtála. Balíme a cestou delší, zato o poznání horší, mizíme do údolí. Neúnavný Petras vyštrachal ještě totéž odpoledne v Šamonickém knihkupectví průvodce na jižní Švýcarsko a tak druhý den se po luxusní vyhlídkové jízdě drápeme asi hodinu z Gothard passu k žulové stěně. Tady stíháme jen dvě stodvacetimetrové cesty za 6a+ a 6b (tahám ty lehčí délky).
Když jsme po noční jízdě dorazili ráno domů, tak Petras prohlásil, že si půjde s Irčou asi ještě zalézt do Labáku. Některý lidi jsou prostě úplně někde jinde… (Novotňák)