Zase po roce jsme se s Blani vydali do překrásné krajiny pod Dachsteinem. Důvod byl jasný. Odčinit loňský neúspěch na bikemaratonu Salzkammergut Trophy a pokusit se zdolat nějakou ferátku. Počasí v termínu konání bylo co se teplot týče jak všichni víme, šílené. Při tréninku ve čtvrtek mi hodinky zaznamenaly maximální teplotu 42 stupně.

Tak to moc nepřeháním a věnujeme se koupání, lenošení a pití piva chlazeného v potoce.

V sobotu, v den konání maratónu, je opět teplo již od rána. V pět hodin startují borci na trať 211 km dlouhou s převýšením  7170 m. Sám vstávám o dvě hodiny později, abych se stihl v devět hodin postavit na start  trasy 119 km dlouhé s převýšením 3900m. Pořadatelé přidali další kopec abychom se nenudili a trasa nám nepřipadala stejná a fádní. Tak vyrážím bez ambicí na umístění s jediným cílem – dojet.

Je vedro jak v peci. Dlouhé výjezdy střídají dlouhé sjezdy. Nevím co je lepší jestli bolest nohou při jízdě do kopců nebo křeče v rukách při nekonečných sjezdech. Náladu mi zvedají pouze pohledy na krásnou krajinu s Dachsteinem v pozadí. Vrásky naopak přidělávají kumulující se mraky a stále větší dusno. V polovině trasy dorážím do Hallstattu, kde je na nás připraven výjezd na Salzburg vedoucí kolem lanovky a solných dolů. Dobře vymyšlené  to mají. Lanovkou se sem dostane dostatek lidí, kteří se pak mohou kochat pohledem na zdecimované  pole cyklistů co  v horních partiích výjezdu již mnoho nezávodí a bojují sami se sebou. Nejsem na tom o nic lépe. Hlavou se mi honí, jak se sem asi dostala Blani i s kolem. Sklon je šílený, kopec nekonečný, vedro jak v peci. U solných dolů je Blani. Fotí a podává mi vodu. Nekomunikuji, ale v duchu ji jsem vděčný za její obětavost. Kolem mraky lidí. Spíkr huláká do amplionu komentáře ke stavu bojujících. Super atmosféra, ale sil nepřibývá. Liji na sebe vše co mi lidé podávají. V tuto chvíli ještě nevím, že za nějakou dobu bude vody až až. Ukrajuji kilometry a pomalu se blížím k cíly. Sjezd do Gosau a poslední velký kopec. Je zataženo, dusno, bouří. Kdo mě zná ví, že to není právě to co bych zrovna miloval. Opakuje se scénář z předloňska. Patnáct km před cílem to přichází. Kapky jak tenisáky. Za zábleskem hned rána. Mám pocit, že mě hasiči myjí přímo z hadice. Brzdy nebrzdí, nic nevidím, jen to chci mít za sebou. Konečně cíl. Objímám Blani a děkuji ji za vše. Organizace tady funguje na jedničku a tak i v dešti vdechujeme atmosféru závodu. Lidi jsou skvělí, úsměvy i přes to, že za námi je bláto a nepořádek.

Skončila jedna část dovolené a začíná část turistická. Přesouváme se do kempu u jezera Attersee. Počasí se uklidňuje ale teploty neklesají. Abychom ukojili alespoň trochu touhu po dobývání vrcholů, vystupujeme na kopec Schafberg. Cesta vede strmým stoupáním již kousek za jezerem.V závěru je zde i několik ocelových lan a žebřík. Po přehoupnutí přes vrcholovou hranu nás překvapí pohled na dvě vrcholové chaty a vlakové nádraží. Dáváme si pivo a jdeme si prohlédnout mašinky, které jsou příčinou davů lidí, kteří by se sem bez této techniky nikdy nepodívali. Před odjezdem domů  ještě vyrážíme na skalní vrchol Drachenwand, čnící nad jezerem Mondsee. Tento, stejně jako vrchol Schafberg, je dobře viditelný z dálnice Linz-Salzburg. V průvodci je popsán jako lehká ferráta. Proto si nebereme žádné vybavení a jdeme na lehko. Cestou narážíme na cedule inzerující sportovní Klettersteig. Bez vybavení se ale držíme původního plánu a po 2,5 hodínách stojíme na vrcholu. Naskýtá se nám překrásný pohled na jezera pod námi. Chvíli se kocháme a vyrážíme dolů a dál k domovu. Bylo to pěkné ale jako každá dovolená krátké.

Sportovní cesta se nám jeví jako dobrý cíl při cestě do hor Rakouska či Itálie. Od dálnice je vzdálena cca. 10 km.Ve fotogalerii přikládám foto výstupové trasy.  (Tafi)